Skauti vítězí - vtipné povídky
SKAUTI VÍTĚZÍ!
Přeji všem mým příznivcům hezký dobrý den, i když vlastně žádné příznivce nemám, ale to nevadí, přesto jim přeji hezký den. Určitě jste si všimli, že já nevystupuji příliš často ve svých autobiografických povídkách a příhodách. A stejně nerad vystupuji do horských oblastí. Nedávno, když jsem chtěl zdolat jihočeský vrchol Kleť, stoupl jsem si na jedoucí lanovku a lehounký větýrek mě shodil dolů. Napíchlý na smrk jsem tak proležel tři dny v nemocnici na chirurgii, kam to byla také velká štreka, zvláště, když jsem měl jít sám se svýma dvěma zlomenýma nohama a s dvanácti přeraženými žebry. Kam jsem to dospěl, říkal jsem si stále a došel jsem k názoru, že pojedu spíše do Maďarska, kde se utábořím na nejrovnější pustě, jaká na světě je.
Bylo léto, asi půlka července byla za námi. Lidé dováděli ve stanech, davy lidí proudili naším městem a já seděl doma. Doma sám, pouze se svými plyšáky na posteli a s manželkou Drahoslavou. Jednou jí povídám:
„Drahuš, nechtěla bys jet někam za humny? Víš, mě to tady už moc nebaví. Doma zatuchlej a suchej vzduch a teď ještě to léto … a to máme za panelákem břízy, já nesnášim jehnědy,“ řekl jsem. Ale Drahuš oponovala slovy:
„Víš, Arnolde, já bych Ti chtěla něco říct, ale důvěrně.“ To mě zaskočilo a cítil jsem jemný průvan Šanelu číslo –5.
„Tak co chceš?“ zeptal jsem se nejistě, když jsme vyšli na ulici, kde byl větší klid. „Víš, chtěla jsem ti říct … no, dyž já se stydim, no … víš, nechtěla jsem Ti znepříjemnit pozdní dopoledne, ale … ježiši, maso!“ a utekla. Za chvíli se z oken do ulice, kde jsem stále smutný seděl na asfaltu, začal řinout spálený kouř. Aby mi to neznepříjemnilo mé zakouřené plíce, zavřel jsem manželce zákeřně okno a přemýšlel. Zase jsem si sednul na ulici a nebýt řítícího a troubícího auta tam, kde obvykle auta jezdívají, mohl bych přemýšlet dál. Obvázaný po celém těle, přemýšlel jsem, co dělat a kam tedy vlastně jet. Jak jsem tak přemýšlel, přišla sestřička a přinesla vodu. Už mi v té sádře bylo těžko a tak jsem si chtěl umýt ruce, ale bohužel, sádra je jak známo na vodu háklivá. Po dalším obvázání jsem na 14 dní ulehl znovu do svého pokoje a zase přemýšlel. Po měsíci jsem na to konečně přišel. Pojedu někam na dovolenou. Ano, ale otázka byla, kam. To ještě zbývalo a tak jsem přemýšlel, až mi sádra sama spadla a tak jsem mohl jít domů. Když jsem přišel před naše dveře, bylo tam červenou křídou napsáno: „Jdi odsud, teď jsem tu já.“ Nevěděl jsem kdo tam je, ale byl jsem si jist, že za ten měsíc a něco si moje Drahuška našla nového přítele. Sedl jsem si zkroušeně pod okno na ulici a nebýt troubícího auta, seděl bych tam dodnes. Já vím, že to protahuji, ale další měsíc v nemocnici mě přivedl na nápad, že s tak chorým zdravím nikam nepojedu a hotovo.
Zrovna jsem si balil věci z nemocnice, když za mnou na pokoj přišel nějaký kluk či pán, já nevím, mládí či stáří nezkoumám, a přišel s letákem, který mi dal a zase odešel. Na letáku stálo: „Dobrý den, dovolujeme si Vás pozvat či rovnou přihlásit se do oddílu skautů Šedý vlk.“ Kdo do skauta chodil či stále chodí, jistě zná mnohé a má větší zkušenosti než laik či blb, za všechna přirovnání přesněji řečeno já. Obrátil jsem leták, kde byl další upoutávkový text: „Přijmeme člověky od patnácti do třiceti let, s padesátiletým vedoucím Šedým vlkem. Kdo chce, může se zapsat chodícím reklamám na ulicích s dresy s příslušným názvem a jede do Ústí nad Labem, kde se 20. července od sedmnácti hodin v podvečer bude konat první schůze skautů a vyjížďka do poznání. Zdravíme všechny a všem (budoucím) skautům ZDAR!“
Přelétl jsem očima palcový text i titulky a užuž jsem chtěl leták zahodit pod nemocniční postel, když při příležitosti té náhody mě napadlo, že se vlastně můžu do Šedého vlka zapsat, dělat zkoušku odvahy, různé Bobříky a tak dále. Ano, například Bobříka samoty – na ten bych mohl vyhrát první místo, pokud nějaká místa vůbec budou. Ano, zapíšu se tam a budu jezdit všude možně, když vlastně už nemám manželku.
Jednoho dne, když jsem se probudil na nádraží ve vlaku, jsem naštěstí rychle vystoupil, než se vlak rozjel. Pak jsem zjistil, že jsem tam mohl spát dál, protože ten vlak jel zrovna do Ústí nad Labem. Zase jsem se vrátil a vlak se za chvíli rozjel.
Na nádraží v Ústí už čekali první lidé od patnácti do třiceti s padesátníkem vedoucím a čekali asi zrovna na mne. Vypnul jsem hruď pýchou, zadek zastrčil a šel jsem jako pravítko na peron. Tam už čekali všichni zapsaní lidé.
„Co ty se tady vochomejtáš?“ křikl na mě jeden starší chlap, zřejmě vedoucí těch skautů.
„Ehm, ehm, hrrrrm, já jsem … víte -… já se jmenuju Arnold Kvasinka a chtěl bych se také zapsat do skauta.“
„Dobře, půjdete s náma do lesa, kde předvedete zkoušku odvahy a tam se uvidí. Pokud na Vás nespadne kláda, zapíšeme Vás, ovšem v nepřekročeném limitu celé zkoušky.“
Tomu jsem moc nerozuměl, ale byl jsem nakonec rád, že ve spolku byla hezká děvčata a já. Sám sobě jsem se totiž již dlouho líbil a tak jsem byl s tímto příjemným spolkem velmi spokojen.
Když jsme došli do opravdového lesa, tedy na mýtinku, všichni se seskupili na určeném místě a vedoucí konečně pronesl svou dlouho připravovanou řeč:
„Tak, milí člověci, dnes se ukáže, kdo nebo co bude ode dneška skautem.“ Ano, i já bych se tuto větu musel učit jako herec scénář. „První část zkoušky – Jendo, připrav kládu a polínka,“ křikl na jednoho skauta, „Jendo, připrav … tedy, promiňte, první část zkoušky je akrobaticky přelézt – no spíše přejít tuto kládu a přeskákat tato polínka. Myslete si, že jste v Grant Canyonu a máte k dispozici pouze tato přírodní nerostná náčiní,“ řekl nám veledůležitě. „Prosím, jak mám tu kládu přejít?“ zeptal jsem se nejistě. „Vy, Kvasinko, vy jste blb a tak se na nic, prosím, neptejte. Už jste se chodit určitě v poslední době naučil, že?“ a pokračoval v řeči. Já jsem šel do akce. Jelikož jsem byl první, nemohl jsem zjistit, že vedoucí ještě nedal povel a tak jsem byl akčním hrdinou. Všichni se mi smáli, protože jsem několikrát z klády upadl a polínka pod mou botou číslo 65 praskla, ale do cíle jsem nakonec nedorazil. Radostně jsem se trávou vrátil, načež jsem si uvědomil, že vlastně chodím po Grant Canyonu v jeho samém dnu. Ale protože jsme nebyli v USA, ale v Ústí, nic jsem si z toho nedělal a zařadil jsem se zase na konec. Dostal jsem pokutu – bobříka hladu. Hladovka týden a láskou nesníst ani jedno děvče. Tak zněl můj verdikt. Naštěstí děvčata byla ochablá a tak jsem najednou při pohledu na ně bolest žaludku a tak jsem jen stál a koukal takzvaně do blba. Už jsem na řadu nešel, neboť při toulání za zařazujícími se skauty na konci jsem se zatoulal do řeky a tak mě mokrého vytáhli další den. Zjistil jsem ale, že když mě propustili potřetí z nemocnice, vedoucí si to špatně vysvětlil a myslel, že jsem z Bohnic a tak mě přijali. Byl jsem rád.
Ten den nám rozdal vedoucí stany a měli jsme se utábořit. Na to, že jsem se chtěl sám utábořit v maďarské nejrovnější pustě, jsem docela rád souhlasil a ze svého báglu jsem vytáhl jezevčíka Ferďu. Ten radostně štěkal, když viděl světlo, neboť celých osmnáct let, co ho mám, byl stále zatuchle zavřený v batohu a tak vlastně poprvé spatřil svět, byť mu bylo rekordních osmnáct let. Čerstvě tedy plnoletý Ferďa dováděl, štěkal a pokousal mi tvář a já, radostný, uložil jsem ho ke spánku, neboť se již stmívalo. V noci jakoby se na mě všichni smluvili a začali hlasitě chrápat, dokonce i sova daleko v lese houkala.
Další den jsem, nevyspalý, poslouchal šumění moře, což byl vlastně můj sen, co se mi zdál. Nikoliv, poslouchal jsem hlahol vedoucího, že se máme ihned postavit do pozoru a ihned se smočit v řece. Nezvyklý vodě, cachtal jsem se jako lachtan na dně, takže mě vylodil rybář na udici další den. Opět byli beze mě, což mi bylo líto a tak jsem jim to ten den, co mě vylovili, večer chodil vykládat do stanů. Odevšad mě vyhnali a nebyli rádi, že tam jsem. Další den Vám popisovat nebudu, protože jsme si vařili a já měl s sebou pouze žvýkačku a tak jsem na ní nalepil tři mravence a zapečenou takto žvýkačku jsem pojídal a i Frantovi Bezrukému jsem nabídl. Po vyprázdnění žaludku se tu noc konala noční akce, hledání ztraceného stromu. Jelikož jsem neměl baterku a stařičký jezevčík zabloudil a už se nikdy nevrátil, našel jsem ten ztracený strom právě já. S jezevčíkem Ferďou jsme se navzájem tedy již ztratili a tak jsem narazil do stromu, který byl deset metrů od tábořiště, tedy od místa začátku noční akce. Těch stromů tam bylo hodně, nevěděl jsem, který ten ztracený to byl.
Jelikož mě to již nebavilo, řekl jsem si, že bude nejlepší odjet. Neměl jsem čím a tak jsem pěšky odešel domů. Když jsem se za rok konečně vrátil domů, náš dům tam ani nestál. A tak zase bydlím ve vlaku a cestuji s ním vlastně každý den všude možně.