Můj mandlový den - vtipné povídky
Můj mandlový den
Všem přeji moc hezký den. Chtěl bych Vám popsat velmi traumatizující událost která mne hodně poznamenala. Bylo to zrovna včera a píši to na odpočinkovém dvoulůžáku v naší nemocnici a vybavuji si veliké nervózní cukání v době narkózy.
Už od předešlého dne jsem se třásl jako zeleninový sulc a moje přítelkyně mne musela uklidňovat celý den každé dvě minuty, tedy nepřetržitě. Když jsem konečně jako malé bejbátko usnul, šla na pavlač, aby si domluvila schůzku s kamarádkami v kavárně s názvem U unavené nivy. Prý jim říkala různé věci, například že je stále v zápřahu s přítelem a kdesi cosi, až s ní kamarádky ochotně soucítily. Když se pak vrátila domů, nasadila pěkný úsměv a hrála mi loutkové divadlo, které mělo jeden zásadní děj: kulhavou stařenku, která stále jen kulhala a jedna noha ji vždy zůstávala vzadu, což mne tak bavilo, až jsem usnul a překulil se do nočníku.
Měl jsem totiž zvětšenou nosní mandli již deset let. Má přítelkyně se mnou žije již pět let, a proto zbývajících pět let stále poslouchala mé neustálé chrápání doprovázené ohavným dechem od česneku, na který jsem býval zvyklý každý večer v jedenáct hodin již od narození. Možná i proto mne žádná jiná nechce a ani moje přítelkyně Adolfa nemá ve zvyku mne mít v opravdové partnerské lásce. Domluvila se tedy s jejími třemi kamarádkami Viktorou, Tomášou a Cyrilou, že mne asi opustí, ale počká si ještě padesát let, než mi nosní mandle praskne.
Ten den naštěstí Adolfa nebyla doma – hrála karty, automaty a tvrdou dámskou jízdu, a tak jsem mohl jít na předoperační vyšetření. Vzal jsem si tašku a do ní sraženého plyšového medvídka, kterého jsem dnes vypral aby byl čistý, dále pak teploměr, siloměr a tachometr. No, vše jsou to měřiče, třeba se mi budou hodit – tedy kromě medvídka, toho mám na hraní. Mohl jsem jít. Cestou jsem potkával samé paneláky, které se v naší čtvrti usadily již před třiceti lety a navíc ještě ty drbny staršího data výroby a mladšího data záruky, až jsem konečně dorazil na zastávku, od které je nemocnice asi sto metrů. Vystoupil jsem, přešel přechod, kde mě málem přejel děda s károu, ve které každou středu vozil kamsi papír a přezdívám mu „děda Papírák“. Konečně jsem po asi deseti minutách lehkonohé chůze došel k nemocnici. Otevírám dveře pavilonu E, vcházím do nákladního výtahu a mačkám trojku. Chvíli trvalo, než se starý výtah usadil na patře – třikrát se jemně vrátil a pak konečně přistál, a proto jsem neustále vrážel do dveří, chtěje konečně vyjít ven, neboť jsem klaustrofobik i v posteli. Konečně nacházím příjem. Všude samé papíry, dědečci, babičci … pardon – babičky a dětičci a já, tedy Žeryk Traktůrek osobně. Přišla ke mně sestra, která ještě před chvíli vzadu kouřila a pila silného Turka, tedy kávu. Přede mnou byla jedna babička s hůlkou a žlutými, nejspíše léta zakouřenými vlasy, asi o metr menší než já. A to jsem měřil 150 centimetrů. Tak jsem se bál, až jsem se k té babičce tiskl – musel jsem jít na kolena, abych na ní koukal směrem zezdola nahoru, jestli mi rozumíte. Přišla ta sestřička, spíše sestra. „Tak, dobrej, co chcete, strašáku?“ optala se mě. „Dobrý den, chtěl bych na příjem,“ řekl jsem jaksi samozřejmě. „Dyť ste tu,“ řekla otráveně sestra. „No, vlastně, oh, ano … ano … chtěl bych na předpříjem k operaci mandlí.“ „Jakejch? Nos nebo krk?“ „Ne, já nechci operovat nos a krk, já chci operovat nosní mandle,“ řekl jsem způsobem – když mi nevezmete můj názor, dám vám čokoládu. Sestra si zapsala mé jméno a řekla, ať si sednu na lavičku a počkám do vedlejší ambulance. Šel jsem k oknu, abych nezameškal tu ambulanci, ale jedna telefonující paní mi vysvětlila, že je to ambulantní místnost tady vedle okýnka na příjem. „Ach ano, děkuji Vám,“ řekl jsem stydlivě a také trochu poníženě. Sedl jsem si zpátky, vyndal sraženého medvídka a hlasitě si zpíval „Chtěl bych být medvídkem“, až vyšel starý doktor a hlásil ochraptěle: „Pan Traktůrek do ambulance!“ „Kde je ambulance? Neměla už přijet?“ začal jsem panikařit a otáčet se na v klidu sedící lidi a pacienty. „Ne, pojďte sem k nám,“ řekl něžně doktor, až mi z ucha vypadlo naslouchátko. Sebral jsem si ho ze země a šel do ordinace. Tam už byly asi dvě děti s maminkami a tak jsem vyplázl jazyk a snažil se chovat jako oni, i když jim bylo asi deset. Stará sestra se ohlédla na starého doktora a špitla mu, co tu dělám, že jsem měl být v pavilonu G na psychiatrii. Vše dopadlo v pořádku. Změřili mi tlak – mám ho 50 na 380 – je tedy vše v pořádku. Pak jsem si přesedl na vedlejší křeslo, kde mi z uší vyndali tunu sekretu a z nosu taktéž. Pak mi zavedl onen doktor takové tenké kovové kukátko do nosu. Popojížděl mi pomalu jako taxík až někam dozadu, až se zastavil. Myslel jsem si, že mi kukátko musí dávno vylézt druhou stranou hlavy v týle, ale najednou doktor zastavil a do něčeho mi brnkal. Bylo to jako trampolína. Když do toho doktor píchl (ani to nebolelo, spíše magneticky vzdorovalo), vždy se kukátko od té neznámé překážky v nose odrazilo, letělo hltanem zpět a zabodlo se doktorovi v jeho nose. Radši už se mi tam podruhé nedíval a podíval se mi do krku. „Bez dřívka, prosím, jste moc hodnej, pane doktore, ale já už doma jeden nanuk na dřívku mám, takže se nemusíte obtěžovat.“ Dostal jsem zprávu na počítači. Ta překážka, od které se doktorovo kukátko odrazilo a přistálo v jeho nose, byla skutečně levá mandle (byla asi pravá, ale já si pletu světové strany – byla možná i z jihu). „Takže pan Žeryk Traktůrek nesmí od půlnoci jíst, spát … pardon ne, to je jiný pacient … nesmí jíst, pít a používat omamné či podpůrné látky pro krvácení a jiné. Tak, pane Traktůrku, tady to máte a běžte. Zítra v sedm na příjmu a ničeho se nebojte,“ pohladil mne doktor. Ještě hodinu jsem si doma tvář myl ředidlem.
Další den ráno jsem si vyčistil zuby pastou a kartáčem na boty a mohl jsem vyrazit. Málem bych si zapomněl batoh s věcmi. Tak jsem si ho dodatečně venku z okna vytáhl a za chvíli jsem byl v nemocnici. Když jsem přišel na příjem, byl jsem tak nervozní, že snad nevadilo, když jsem nemohl jíst a pít, že jsem si dal pár pražených mandlí. Jak jsem tak chroupal, z nostalgie stýskání po nemocnici mne vytrhla sestra, zapsala si mé jméno s datem a podpisem (který si nezapsala, ten jsem udělal já sám), naložili mne na lůžko a jeli jsme. Měl jsem s tím trochu potíže, neboť mám velký vypoulený zadek a tak jsem se na lůžku stále propadal, až jsem se vyklopil a zůstal jako nevinný brouček převalený na záda ležet na zemi. Rychle mne někdo zvedl, přes deset metrů mne hodili zpátky na jezdící lůžko a mohl jsem jít do již předem připravené akce. Přivezli mne na sál, kde mi dali injekci, já dojedl poslední praženou mandli a usnul jsem. Zdálo se mi o mé manželce, jak je stále tak krásně negravidní a najednou jsem se probudil v pokoji. Měl jsem trochu škrábání v krku – asi jsem nastydl, nebo mne vyoperovali krk, já nevím. Prošel jsem se tam a zpátky po chodbě jednou za pět hodin a v noci mne na pokoji budil jeden děda chrápáním, neboť ten byl již na příjmu a operace ho nejspíše podle intenzity chrápání čekala až zítra. Když jsem se vrátil domů, čekala mne odměna. Peprná odměna. Na dveřích jsem měl napsáno: „Ahoj, měj se hezky. Jsem těhotná – s Vencou Budníkem. Až ti mandle praskne, zavolej a vrátím se.“