Jdi na obsah Jdi na menu
 


Má návštěva fitness centra - vtipné povídky

6. 2. 2008

MÁ NÁVŠTĚVA FITNESS CENTRA

Přeji všem pěkný dobrý den. Neříkám, že lidé v mém okolí a lidé vůbec se nepřiklánějí ke sportům, posilování a podobně, ale znám i pár jedinců, kteří jen sedí u televize a stále jí cmundy. K těm výraznějším typům do této skupiny patřím právě já. A tak jsem se rozhodl, že s tím něco udělám, v momentě, kdy mne vyhodili z práce a dali mi potěžkat skříň.
Bylo pondělí a když jsem vstal, manželka už vařila večeři. Bylo mi to divné, že jsem spal tak dlouho, ale pak jsem si uvědomil, že je ráno a že si manželka za našich společných 25 let stále plete den a večer. Noc si ovšem neplete. To ve výrazných případech, je-li přes noc s hospodským Žanetem Ťulpasem s výmluvou, že nemá kde spát. To je pravda, neboť já jsem tak tlustý, že zaberu dvě postele a stále mi nestačí a můj tlustý bernardýn Józa sedí na třech židlích současně a vyje smutkem po další. Když jsem se najedl velké kapusty ozdobené malou kapustou, vzal jsem si kabát a vyrazil do města. Najdu si nějakou práci. Kupodivu se všude pracovalo a nikde nebyl den otevřených dveří. My máme doma den otevřených dveří asi pokaždé, neboť se nám ztratila během dvou minut jedna ponožka a kapesník. Někdy si říkám, co ty lidé dneska nepotřebují! Hle, zajdu se ještě trochu napojit. Vcházím do mléčného baru. „Dobrý den,“ řekl jsem, „prosil bych jedno velké mléko v hrnečku s kravičkou,“ řekl jsem jaksi samozřejmě. „Mléko podáváme jenom ke kávě, pane,“ řekl mi sličný a pro mě se hodící mladý prodavač. „To nevadí, tak mi dejte tady ten unavenej punčák,“ řekl jsem. Pán mi ho nandal kleštičkami pro zmrzlinu na talířek, čímž jsem měl z něho kouli, ale zas tak příliš mi to nevadilo. „Prosimvás, ještě bych prosil támhletu zelenou bonbošku Orient a pomerančový džus,“ dodal jsem drsňácky s drsňáckým úšklebkem na půl úst. To jsem asi neměl dělat, neboť ten prodavač se pro sebe usmíval, když viděl, že nemám zuby a ještě se mi z úst linula příjemná vůně. Budu si to muset osvěžit ropou. Ale na to je čas. Stoupl jsem si ke stolku, jedl punčák ve formě koule a popíjel džus, když vtom jsem ucítil jemné zaťukání na rameno. Bylo to tak jemné, že jsem myslel, že je to nějaká pěkná osamělá mladá dívka, ale byl to můj kamarád Rút z řeznictví U Řeznického psa. Tam to mám mimochodem také velmi rád, neboť tam mají dobrá husí játra a tak je jím na místě i syrová, k čemuž přikusuji pirožku.
„Ahoj, Matylde, tak jak jde život?“ ptal se mě. „Ále Rúte, stojí to za prd, víš, ztratil jsem práci a eště ke všemu teď mám kílu ze skříně a z manželky, protože vona chce, abych jí každej den nosil jako za dávnejch časů na svatbě, vono se jí to líbilo,“ řekl jsem trochu smutně. „Hele, tak to ti můžu něco ukázat,“ řekl Rút, vyhrnul beztak potrhaný kabát a ukázal mi vypracované tricepsy směrem nahoru. „Chodim do fitka, na konci města, nechceš tam se mnou, stejně jseš línej, říkala tvoje žena, ne?“ optal se mě. „No, já nevím, víš, Rúte, jestli by to byl ten nejlepší nápad, já nejsem zvyklej něco cvičit, rozumíš, dyť já bych neuzved ani chcíplou mouchu!“ „To nevadí, pojď se mnou rovnou.“ A tak jsem dopil džus a mohli jsme jít. Cestou autobusem mi Rút povídal všechno možné, hlavně o fitness a pak o své manželce, respektive manželovi, neboť on se také vyzná trochu „jinak“, myslím tím v lásce. Když jsme dojeli na kraj města, vystoupili jsme a když autobus odjel někam na konečnou zastávku, mohli jsme se sebrat a jít. Konečně jsme stanuli před fitness centrem. Byla to velká budova s prosklenými okny a dvojími dveřmi. Ty jedny byly klasické a ty druhé byly ve střeše s nápisem „únikový východ“. Ty mě lákaly asi nejvíce, neboť jsem dumal, jak se tam do nich vchází, když jsou vlastně na půdě. Ale to je jedno, Rút mi vysvětlil, že se tam nechodí venkem, ale zevnitř ven.Vešli jsme dovnitř. Byla to skutečně velká budova, i co se vnitřního obsahu týče. Nejprve tam byla na koupi různá horská kola, jedna napodobenina starého, která se mi velmi líbila, různé sportovní potřeby, doplňky a tak podobně a skončit bychom mohli u suchých salmiakových článků, tedy baterií. Ty byly asi největší bombou ve sportovním středisku. Na zdech různé obrázky žen a mužů ve sportovních oděvech pro reklamu a nakonec schody. Tam jsem chtěl stále dokola chodit, neboť mne, zvláště v dětství, velmi imponovaly schody a i ze stavebnice Lego jsem si stavěl pouze schody – divil jsem se, když se mi za pět minut zřítily. Není divu, byly z tenčích částic a sahaly ke stropu až do lustru. Řezník-trenér Rút mě vedl do dveří, za kterými se skrýval „hlavní chod“ této budovy. Kromě prodavaček jsem tam zřel krásné dvě tělocvičny, malou a velkou. Do té velké jsem hned vběhl a jako malé dítě jsem běžel co nejrychleji k další stěně, abych se odrazil a přistál zase zpátky. Rút mě ale zkrotil a ukázal mi postupně celou výbavu. Potěžkal jsem si činky, lehké asi jako Tatranka, a i přes kozu jsem si skočil. Měl jsem na čele pak ale týden bouli, neboť jsem si při skoku a radosti neuvědomil, že koza stála těsně u zdi. Párkrát jsem se otočil i na krásné nové hrazdě, ale musel jsem si pomáhat, což bylo na první pohled velmi divné. Za chvíli Rút odešel s tím, že musí prodávat. Chvíli jsem se bavil v tělocvičně sám tím, že jsem si pod basketbalový košík došoupal trampolínu a snažil sám sebe do koše hodit. Když se mi to povedlo, bohužel jsem tam při svých 120 kilogramech uvízl a nešlo to ani nahoru, ani dolů. Marně jsem Rúta volal zpátky. Měl jsem radost, ještě mě slyšel a tak po mě hodil kozu a byl jsem hned dole, ovšem se zlomenou pravou nohou a levá byla celý život dřevěná. Pak jsem, ležíc na zemi, slyšel nějaké divné zvuky. Bylo mi to divné a tak jsem vstal, oprášil dřevěnou nohu a pajdal po jedné směrem do druhé tělocvičny. Úsilí se stále zvyšovalo a ženské hekání mi připomínalo mojí ženu. Rychle jsem tam vrazil a kupodivu to nebyla moje žena, ale její stoletá matka, ale sama. Pouze cvičila. Tak jsem se vyděsil, až jsem běžel dveřmi zase ven. Opět jsem si neuvědomil, že je to nouzový východ a tak jsem bez nohou. Alespoň nemusím cvičit.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář