Jak jsem venčil - vtipné povídky
JAK JSEM VENČIL
Na rozdíl od jiných, tedy mých sousedů, mám moc rád zvířata. Tedy pochopitelně domácí zvířata. Mí sousedi totiž nemají v přílišné lásce psy, kočky a koňské koblížky – proto nemají rádi ani koně. Když jsem jim onehdy přivedl ukázat koně, raněného z dostihu, až do domu, pekli koblížky a když je paní Anosvatbová zadělávala, už nemusela, neboť jí po chvíli ležící koníček pomohl. Proto, když jsem šel z našeho činžáku po schodech na ulici, kousla mě jejich štika, co jí mají ve vaně. Je ale podivuhodné, proč se sousedi Anosvatbovi nemyjí, pak tedy příšerně páchnou.
Já se jmenuji daleko seriózněji než sousedi, Anet Nesvatba. Jsem sám, a proto ostře protestuji proti svatbě. Mám ještě jednoho bratra, Radmila Možnásvatbu.
Ten svatbu se svým přítelem teprve zvažuje a tak až se vezmou, budeme v rodině tři chlapi; dva svoji a já sám a nesvůj. Bratr ještě kromě svého miláčka stejného druhu pohlaví vlastní u sebe ještě psa, Pindíka. Pindík je černý vořech a paradoxně strašně rád louská ořechy, neboť nemá zuby. Je mu patnáct, a proto mu už stejně dlouho nevydrží ani dásně, kterými chroupá krupicovou kaši každý den, kterou za vteřinku stejně věnuje umyvadlu či bratrově latríně za dvorkem, kde má hnůj. Bratr se vždycky přesně ve dvě ráno vzbudí, jde se najíst a pak ho jde vyvenčit, tedy ne sebe, ale Pindíka. Ten je rekordman v močení; počůrá každou lampu, kandelábr a hydrant, co na vesnici po intervalu 30 kilometrů spolu s bratrem najdou. Paradoxní je, že přestože je Pindík malý pinďa, může si dovolit na někoho vztáhnout tlamu a pěkné ostrými, právě nasazenými umělými zuby se zakousnout do nepřítelova masa. Onehdy to zkusil i na mne, když si s ním bratr hrál na babu. Když mu totiž zavázal očka sádrou, neviděl, a kousal každého, koho potkal. Jednou to byl pes, podruhé já a potřetí zase já. Počtvrté už se kousl do ocásku sám. Kvičel a bratr mu musel sádru po velmi namáhavém odškrabávání nožem sádru z očí sundat, aby viděl, jak mne krásně pokousal. Krev mi crčela ze všech otvorů – z očí, uší, nosu i zadní části těla, neboť když mne kousl jen málo do nohy, mám přebytek krve a můžu na to doplatit. Krev se mi tedy pomalu odlévá vždy, když to sama potřebuje. Proto nechodím na transfuze, neboť mám vlastní už od narození, ale to jsem odbočil. Zkrátka když jsem se minulý týden v pondělí probudil, nemohl jsem věřit tomu, že mi někdo volá. Telefon jsem nezvedl dvacet let, a proto už od svých tenkrát 80 let, jsem pochyboval, že mě bude ještě někdo postrádat telefonickým způsobem. „Haló, kdo je tam?“ zeptal jsem se otráveně, jelikož mne telefon zrovna vytrhl ze sna, ve kterém se mi zdálo o mé bývalce Božence s krásným uhlazeným plnovousem. "Tady je brácha, ahoj," slyšel jsem sluchem vedeným ještě ospalými zvukovody. "Jo, ahoj, nechci Ti nic říkat, jó, no jó, ale ty jsi mě vzbudil a já si půjdu stěžovat do lampárny!" "No dobře, tak si stěžuj, ale hele, chtěl bych vyvenčit Pindíka, budeš mít teď čas?" "Ve čtvrt na tři ráno?" vyhoukl jsem na něj, až se i telefon lekl. "Jo." "A víš, kde teď Pinďa spí?" zeptal jsem se ho. "Ne, von se mi někam zaběh´. Viděl pudlici a už byl v tahu." "No jo, tak ho budem muset najít," řekl jsem otráveně, hodil do sebe kečup, oblékl jsem se spoře, tedy pyžamo s motýlky a kytičkami jsem si nechal na sobě a vzal si na nohy jen obyčejné lodičky. Přímo parníky. A mohl jsem jet za bratrem Možnásvatbou. Jelikož bydlím na vesnici a on taky na vesnici, máme to k sobě velmi daleko. Já jsem zatím tady v Čimelicích a on bydlí v Babicích. Ještě jsem si vzal kufr a mohl jsem vyrazit. Pěšky jsem došel na nádraží až ráno v osm hodin. Čekala tam pouze jedna dáma postaršího data výroby. "Sama? Sama?" mrknul jsem na ní, zdvíhaje a zase sklápěje při tom obočí. "Jdi někam, ty fašírko," ozvalo se z ní, jakoby to podle vzhledu babky ani ona sama nebyla. Proměnila se náhle v pubescentku - sedmdesátnici. "Jééé, fašírku, tu bych si dal, nemáte jí náhodou? Alespoň kousínek! Víte - já jedu za bratrem do Babic najít psa, ale to jsem se s ním na tom domluvil ve dvě ráno a celou dobu jsem šel sem pěšky. Takže buď se ten pejsek našel a nebo - se nenašel. I to je možný, viďte?" Další dvě hodiny jsme jeli spolu, skamarádili jsme se, ale pak jsme se zase na konci cesty v Babicích s tou hroznou babou rozhádali a rozešli. To během jedných dvou hodin ve vlaku a následně u ní doma. Když jsem u ní vypil teplý chlór z vany na zahřátí, běžel jsem za bratrem. Když jsme pak spolu Pindíka venčili, všichni se báli, jakou máme šelmu, neboť Pindík bláznil za všemi fenkami, ale nakonec vše dobře dopadlo. Když jsem bratra odvezl k sobě domů, hrál si bratr se psem na babu a vše skončilo skvěle tím, že mě oba dva pokousali, když jsem jim soudcoval.