Jak jsem jel do lázní - vtipné povídky
JAK JSEM JEL DO LÁZNÍ
Jmenuji se Vilibald Žužlavý. Mám pouhých pětatřicet a už v ledajakém, ba i choulostivém místečku na mém těle cítím bolístky. Před rokem to byla puberta, potom zastydlá puberta a nakonec druhá zastydlá puberta.
Zrovna minulý týden mě ale začaly hrozně bolet záda. Skoro jsem se nemohl hýbat. A tak mne tedy manželka Antonie Žužlavá odtlačila k obvodnímu lékaři, MUDr. Medardovi Chcípavému. Do lékárny jsem přišel s revmatem. „Nejlepší budou lázně, teď v červenci bude všude krásně,“ řekla mi magistra v nejbližší lékárně, na severním konci města. „Poslouchejte, vy mluvíte krásně, můžete i skládat básně,“ řekl jsem jí s podbízivým úsměvem na mých namalovaných rtech, abych upoutal jak rtěnkou tak básnickým uměním. Doma jsem přivítal Antonii se slovy: "Mám revma!" a šel jsem se naobědvat. Už jsem se těšil, jak si vyjedu hned zítra bez ženy do Mariánských Lázní. Jaké to bude krásné, až budu večer chodit na víno, odpoledne chroupat voňavoučké odložené oplatky, ráno se vyvalovat v hotelu Crystal a dýchat atmosféru západu Čech! Ano, už se na to opravdu třesu. Když pomyslím na ty nudné večery, kdy jsem s manželkou chroupal při televizi staré sušenky a pil archivní med z 19. století; ani nemluvě!
Ten samý den večer jsem si začal balit kufr. Manželka si spokojeně pletla v kuchyni svetr na srpen a o ničem neměla ani potuchy. Na svou tajnou lázeňskou akci vyrazím zítra v sedm ráno. Do kufru jsem si nejprve na samé dno vložil své dvě děravé ponožky na palci a na malíčku, jeden zpocený nátělník, ve kterém jsem nosil žluklé brambory na oběd do kuchyně naposledy před rokem, dále ještě dvoje košile a šestery trenky - na každý den jedny. No - přibalím si ještě další dvě, co kdybych potřeboval jen tak čistou náhodou dvě na jeden den. Ještě si nesmím zapomenout vzít starou červenou termoláhev na mléko do vlaku, na cestu. Termoláhev jsem dosud používal na vyhřátí svých studených nohou do postele na noc. Koukl jsem do ní. Pokud tam ještě z loňska něco zůstalo, nebudu si muset brát krabicové mléko. Mléko bylo v termoláhvi dvacet let. A tak jsem zbytečně neutrácel za nové. Když jsem si ještě přibalil navrch petardy, abych oslavil konec týdne v pátek, mohl jsem kufr zavřít, ženě umýt ledabyle nádobí a v klidu a s úsměvem, který se mi ale kvůli častému buzení o něco zmenšoval, v polovičním klidu usnout.
Pět hodin ráno. Rychle se koukám oholit. Běžím do koupelny jako šnek. "Aby ses nepřerazil," volala za mnou žena, která se probudila a měla očíčka otevřená jako Kocour v botách ze Shreka, když usilovně prosí. "Neboj, zpomalím, jen co mi dojde benzín," volal jsem za ní opětovně. Když jsem se konečně po hodině a půl oholil, žena naštěstí ještě tvrdě usla a naše doga Punťa nehrozila kousnutím; také pod stolem spala. Potichoučku jsem si uvařil vajíčka se šunkou, sýrem a kečupem, hodil je do kufru, vzal na sebe beranici a kožich a upaloval na autobus. Autobus mi přijel tak akorát. Když jsme pak jeli kolem našeho domu, zamával jsem a přidal pusu do našich oken, i když jsem věděl, že žena a doga ještě spějí. Bylo tři čtvrtě na sedm. Mám čtvrt hodinky. Než supějící Ikarus dohrčí na nádraží, bude minimálně osm. Ale za deset minut jsme tam byli, neboť autobus byl prázdný a nikde nestavěl. A také byla neděle, takže byl brzy ráno ještě všude svatý klid. Když jsme se konečně po pár zastávkách došourali jako šneci na nádraží, rychle jsem spěchal, uřícen, hledat pokladnu na jízdenky. "Dobrý den," houkl jsem, rychle dýchaje, do jednoho ze čtyř vedle sebe stojících kabinek na prodavačku. "Dobrej, co chcete?" optala se mě ta protivná ženská, až se jí knír zatřásl. "No, no, no, jízdenky na vlak," odvětil jsem. "To je, vole, snad jasný, ne, řekni mi kam a kolik jich chceš." "Jednu! Jednu přestupní na Plzeň, protože jsme tady v Českých Budějovicích!" "To vim taky, ne snad, kde bydlim, tak tady to máš," a ukázala mi stvrzenku. Zaplatil jsem a rychle běžel na nástupiště číslo 5, severní část. Tam už stál starý oprýskaný vlak, tak čtvrtstoletí (25 let) starý. "Tak, Vilibaldíku, drž si palce," řekl jsem, chvátaje otevřít dvířka u posledního vagonu. Budu alespoň vidět na přírodu, když si stoupnu k záchodkům nakonec. Nikdo ve vlaku nebyl. Sedl jsem si do jednoho kupé. Seděl jsem tedy sám v přeplněném kupé. Byl jsem totiž tak tlustý, že jsem se sotva pohnul. Odložil jsem si kabát nahoru na kovové "lůžko", vyndal termolahev s dvacet let starým mlékem a trochu si upil. Bylo tak ohavné, že jsem ještě dalších deset minut plival ze stejně zaneřáděného okénka. Tak jsem si upil znovu, abych neměl žízeň. Otevřel jsem si kufr. Byla v něm rozházené po všech místech ta ranní vajíčka. Sbíral jsem je po kousíčkách z kufru a jedl. Byl jsem spokojený. Pod sedadlem jsem totiž našel rohlík - nepohrdl jsem a k vynikajícím vajíčkům jsem přikusoval tento rohlík. Konečně nastoupili asi dva lidi. A tak jsem cítil jemný rozjezd vlaku. Takhle jsme pokračovali dvě hodinky až do Plzně. Tam jsem si na nádraží vyzkoušel dobrodružnou jízdu na ještěrce, než přijel další vlak až přímo do Mariánských Lázní. Skamarádil jsem se tam s místním bezdomovcem Járou Ptákem. Ale bohužel, loučení bylo žalostné, když přijel rychlík č. 662. Nastoupil jsem, poslal bezdomovci pusu a rychle nastoupil. Můj starý hnědý kufr byl malý a tak se s ním dobře nastupovalo a přepravovalo. Když jsem si konečně vybral kupé, kde byly dvě pubertální dívenky - hm, musím uznat velmi, ale velmi pěkné, opět jsem si vytáhl termoláhev. "Nechceš napít? Čerstvý mlíčko, jako od kravičky," chtěl jsem s jednou nahodit řeč a podal jsem jí termoláhev. "No, fuuuj, co to tam vozíš, ty prde, jdi s tim někááám, dybys měl cédéčko Pink, tak bych si dala řýýýýýct, ale ..." Mávla rukou a dál si s podobnou kamarádkou, snad dvojnicí, pohybovala hlavou směrem dopředu, s provázky zavedenými do uší, v rytmu jakéhosi hiphopu. Zamrkal jsem na ní očíčkem, aby věděla, že pozadu nejsem. Vytáhl jsem discmana a v něm cédéčko s pohádkami. Když jsem si také nasadil ty provázky do uší, také jsem dělal tyto pohyby hlavou, ač jsem poslouchal Pyšnou princeznu. Když jsme dojeli do Mariánských Lázní, dojel jsem tamním trolejbusem až do hotelu Crystal. Ano, na tento crystalový luxus jsem si vydělával celé dva roky! Vypůjčil jsem si od kamaráda metaře, který to chtěl příští měsíc vrátit a ještě dvakrát tolik, než co mi půjčil.
Hned první den jsem si vytáhl staré noviny a četl, rozvaloval se v luxusním pokoji a celé odpoledne, večer a noc jsem prospal. Však jsem to po náročné cestě potřeboval. Až ale recepce zjistí, že jsem sem vtrhl bez kartiček, bez peněz a že jsem měl být ubytován v rozpadlém domě na Náměstí Míru, vyhodí mě hned. Do té doby si ale budu opravdu užívat. Vyšel jsem ven jakoby nic, a celý den jsem byl považován za lázeňského šviháka. Dokud ale nezjistili, jak mi krásně voní podpaždí. To už jsem byl u fontány zcela sám.Bylo zrovna dusno, a tak jsem se ve fontáně vykoupal. Dokonce mi k tomu i nádherně zpívala. Další dny jsem proležel, neboť jsem prochladl a další den večer jsem se chystal jít do nějaké vhodné restaurace. Bohužel, tam se to hemžilo čím dál více muži a teprve pak jsem kvůli dolézavému vrchnímu zjistil, že jsem v gay clubu. Tak jsem radši vypadnul, než abych se stal jejich chlípným členem. Pravda, chlípný jsem již teď, ale pravda je, že nemusím být ještě víc. Poslední den jsem šel na bahno. To příjemně hřálo, jen mne udivilo, že jsem najednou hnědý. Záda bolet nepřestala, ale zato po příjezdu domů si žena myslela, že jsem se válel v zabahněných rašeliništích v tamní přírodní rezervaci Kladské.
Nyní žiji sám. Se svým rohlíkem, v Mariánských Lázních.